Lucy Villain

Lidé věří, že sny nejsou skutečné jen proto, že nejsou z hmoty, z částic. Sny jsou skutečné. 

Ale jsou tvořeny názory, obrazci, vzpomínkami, slovními hříčkami a ztracenými nadějemi. 

- Neil Gaiman, The Sandman

The Sandman je seriál podle komiksové předlohy od autora Neila Gaimana a vypráví o vládci snů a nočních můr jménem lord Morfeus. Když se dostává na sto let do zajetí, říše Snění se bortí a to ovlivňuje i celý bdělý svět. Lidem se již nezdají sny, někteří dokonce usnou a už se nikdy nevzbudí. Po osvobození čeká Sandmana spousta práce - nejen, že musí získat zpět své magické předměty, ale také musí pochytat noční můry, které během jeho nepřítomnosti uprchly. Podaří se Morfeovi dát svou říši do pořádku? A co když se v jeho cestě objeví smrtelná dívka, jejíž schopnosti by mohly zničit Snění i celý bdělý svět...?

Seriál původně vyšel na Netflixu s deseti epizodami a později vyšla bonusová 11. epizoda, která se skládá ze dvou samostatných příběhů "Sen o tisíci kočkách" a "Kalliopé", z čehož je první příběh (na rozdíl od zbytku) animovaný.

Ani nevím, kde v téhle recenzi začít, ale připravte se na dlouhý seznam komplimentů a nadšení, protože tohle je doslova nejlepší seriál, který jsem kdy viděla. Co jsem ho zhlédla na něj nemůžu přestat myslet a jenom hledám příležitost, abych ho znovu zkoukla. A pak nakreslila minimálně deset fanartů a rozepsala fan fikci, kterou nikdy nedokončím...

Postavy jsou velmi zajímavé, každá má něco do sebe a není žádná, která by mi vadila. Samozřejmě mým favoritem byl Morfeus a kdykoli byl na scéně, byla jsem očima doslova připoutaná k obrazovce - a když nebyl, nemohla jsem se dočkat, až se zase objeví. Tom Sturridge je naprosto geniální volba obsazení a do role vládce snů se úžasně hodil, věřila jsem každé jeho emoci, jeden moment jsem měla potřebu ho obejmout, druhý moment mě absolutně děsil. Jak říkám, perfektní obsazení.

Další postavou, která stojí za zmínku, je Lucifer Morningstar, kterou hrála Gwendoline Christie. Slyšíte správně, Lucifer je zde žena, ale o to zajímavější pohled jako diváci dostáváme. Víte, seriál je plný různých zvratů a situací, které by vás asi nenapadly, ale takhle všechny pospolu prostě... dávají smysl? Gwendoline Christie je skvělá herečka a moc se mi líbilo její ztvárnění Lucifera, já ji znám hlavně ze Hry o Trůny, takže jsem byla nadšená, že ji vidím znovu. 

Když jsme u Hry o Trůny, taky zde hraje Charles Dance (Tywin Lannister) a ze světa Harryho Pottera tu zase je David Thewlis (Remus Lupin), oba naprosto skvělí. V seriálu se objevují i další známá jména jako Mark Hamill, Patton Oswalt a James McAvoy, které ale na první pohled nepoznáte, protože zde pouze zapůjčují svůj hlas. 

Další herci a skvělé postavy, kteří stojí za zmínku jsou Vivienne Acheampong jako Lucienne, Kyo Ra jako Rose Walker a Boyd Holbrook jako Korinťan, to nejbližší k záporákovi, co v tomhle seriálu bylo. A musím říct WOW, ten byl teda úžasný. A když říkám úžasný, myslím příšerný, protože opravdu budil děs kdykoli se objevil na obrazovce.

Příběh je opravdu jedinečný, pohrává si s prvky řecké mytologie a křesťanství, které spolu (kupodivu) krásně fungují a tohle celé se pak odehrává ve vesmíru DC komiksů. Takže to dopadne tak, že v jednu chvíli je na scéně Morfeus a sudičky, v druhé je najednou Kain a Ábel a pak tu máme Constantina, ale tentokrát ho nehraje Keanu Reeves ani Matt Ryan, ale herečka Jenna Coleman. A upřímně to ničemu nevadí, celkem mě zajímá, jak to s její postavou půjde dál, pokud se dočkáme pokračování.

The Sandman nabízí spoustu originálních nápadů a myšlenek, které občas spadají až do filozofického "co by kdyby" a nutí člověka k zamyšlení nad smrtelností, zábranami a jak daleko bychom zašli, aby se všechny naše sny splnily. Je zde spousta dějových zvratů a odhalení, která jsem vůbec nečekala a když se tam objeví nějaký nápad, který působí jako "klišé", hned jste vyvedeni z omylu a ten nápad je udělán způsobem, jaký by vás vůbec nenapadl.

Celá atmosféra seriálu je naprosto úžasná, jsou tam vidět ty prvky hororu, ale nemusíte se bát žádných "jump scarů" (nic tam na vás nevyskočí, abyste se lekli), spíše jde opravdu o tu atmosféru, kterou dokáže každá scéna navnadit. Zmíním ale, že se zde občas objevují krvavé scény, ale není to až taková úroveň jako Game of Thrones nebo The Boys. Není to tak časté a většinou toho ani tolik nevidíte, ale přeci jen to tam je a vím, že některým lidem tohle bude vadit. Jinak k parádní atmosféře napomáhá i hudba, která krásně dokresluje každou scénu.

Závěrečné shrnutí: Jedná se o originální seriál, který bere běžné nápady a postavy a mění je na něco nevšedního a úžasného. Pokud máte rádi fantasy, horory, mytologické postavy a nebo adaptace na "známé" příběhy, tak vás tento seriál chytí, nepustí a nejspíše zhlédnete celou první sérii během jednoho víkendu. A pokud tohle nejsou vaše žánry, stejně si myslím, že byste měli seriál zkusit, alespoň než se dostanete do páté epizody, která dává hodně podmětů na zamyšlení. Pokud vás to ani po páté epizodě nebude zajímat, pak tohle asi není seriál pro vás, ale upřímně si myslím, že to za tu zkoušku stojí. Určitě se nevzdávejte hned po první epizodě, já si taky nebyla hned jistá, jestli mě to bude bavit, ale stačilo zhlédnout dvojku a trojku a už mě Sandman dostal do svých sítí... písečných sítí :)

HODNOCENÍ
10/10

První srpnový týden se v Brně již třetím rokem pořádal Brasil Fest, na který jsem letos zavítala poprvé. Slavnostní zahájení bylo v pátek večer v Červeném kostele, kde mělo koncert přední brazilské kytarové duo a následovala After party na náměstí Svobody v baru La Gaviota Terraza. Největším lákadlem návštěvníků byl však karnevalový průvod v sobotu, který začínal v 15:45 hodin na Moravském náměstí u sochy Jošta Lucemburského a končil v 17 hodin na Zelném trhu. Následovaly koncerty a další vystoupení na pódiu až do večerních hodin. V neděli se oslavy přesunuly do parku Lužánky, kde byly od 13 hodin workshopy pro děti i dospělé, včetně pár dalších koncertů a představení.

Sobota 6. 8.

V pátek jsem se Brasil Festu neúčastnila, dorazili jsme až v sobotu na průvod. Našli jsme si místo poblíž zastávky "náměstí Svobody" s tím, že si počkáme, až k nám průvod postupně dorazí. Spletli jsme si sice čas, takže jsme asi hodinu ještě čekali, ale aspoň jsme měli dobrá místa vepředu, než se celé náměstí zaplnilo:

Samotný průvod byl naprosto úžasný zážitek, sešlo se zde desítky tanečníků i bubeníků, letos poprvé i s alegorickým vozem na téma "200 anos" (200 let). Občas to bylo sice trochu o nervy, aby se člověku podařila zachytit nějaká dobrá fotka, zvlášť s tím hejnem supů dalších fotografů, kdy se každý pokoušel o ten nejlepší záběr, ale myslím si, že se mi i přes můj nedostatek "drzosti" podařilo pár hezkých fotek.

Tak se na ně pojďme podívat...

Neděle 7. 8.

S mamkou jsme nemohly chybět ani na nedělních workshopech, i kdyby jen ze zvědavosti. Ve 13 hodin začal workshop Capoeiry (bojového tance), následován lekcí bubnování a v 15:30 začala taneční lekce samby, v čele s Venezuelankou Zulay Fonseca. Tohoto workshopu jsme se s mamkou taky zúčastnily, troufám si říct, že jsme se naučily pár kroků a hlavně se dobře pobavily. Po sambě následovalo ještě Jiu Jitsu, ale na něj jsme už nezůstaly.

***

A to je pro dnešní článek vše!

Slyšeli jste o tomhle festivalu? Pokud ne, zaujal vás natolik, abyste se přijeli příští léto podívat? Která je vaše nejoblíbenější fotka a který kostým se vám nejvíc líbí?

Děkuji za přečtení, užijte si týden a budu se na vás těšit zase v pondělí u dalšího článku! L. V. ♥

Jak jsem slíbila v článku Nákupy za jaro 2022, dnes se podívám na tohle sérum na řasy a obočí, které se podle výrobce specializuje hlavně na délku a objem. Výrobek používám od 18. května každé ráno a večer, kromě několika dnů, kdy jsem zapomněla, ale i tak jsem většinou sérum použila alespoň 1x denně, pokud ne 2x. Za ty tři měsíce jsem vypotřebovala dvě třetiny lahvičky (jak vidíte na fotce, lahvička není průhledná, ale ten popisek jde naštěstí odlepit, takže jsem to mohla pro vás zjistit).

Aplikátorem je kartáček, na který můžete být zvyklí z řasenek - kvůli delším štětinkám může být manipulace trochu obtížnější, hlavně abyste si nevnesli žádný produkt do očí (mně se to bohužel stalo hned několikrát), ale zase můžete nabrat více séra naráz a nemusíte neustále namáčet. Když se dostane sérum do očí, tak moc nepálí, ale viděla jsem na to oko vždy potom rozmazaně a bylo těžké dostat produkt pryč. Vodou to vymýt totiž moc nejde, protože jsem vždy měla sérum už i na okolních řasách a vymýváním bych si toho do oka zanesla akorát ještě víc. Snažím se být s aplikací opatrná, protože mi je jasné, že to pro moje oko není vůbec dobré, ale stejně se občas stane, ať se snažím jak se snažím. To velké množství produktu, které se na štěteček dostane, je v tomhle případě spíš nevýhoda (alespoň pro mě) a i když se snažím přebytečného séra zbavit o okraj lahvičky, nepřijde mi, že by to moc pomohlo. Proto doporučuju nejdříve nanášet produkt na obočí a až pak na řasy, když tam toho séra nemáte tolik.

Produkt má zajímavou přírodní vůni, není příliš silná, ale nevím k čemu to úplně přirovnat. Z nějakého důvodu mi to připomíná čerstvé dřevo nebo možná ořechy... což v tomhle případě by ořechy asi dávaly větší smysl, v séru je totiž arganový olej. Ale i tak je ta vůně dost specifická, rozhodně však není nepříjemná a nevadí mi.

Nejvíce viditelný rozdíl je na spodních řasách a na obočí

Co se týče účinnosti produktu, myslím si, že rozhodně podpořil délku - navíc když jsem si sérum koupila, měla jsem problém s častým vypadáváním řas a to teď téměř přestalo. Na fotce "před" jde vidět i konkrétní místečko, kde mi řasy hrozně vypadaly a měla jsem tam očividnou mezeru (spodní řasy vpravo), na fotce "po" již není ta mezera tak očividná. Upřímně, už po prvním měsíci jsem viděla výsledky, řasy mi přišly na pohled delší a výraznější (jako by tmavší, což jde vidět i na fotkách výše). Myslím si, že 1-2 měsíce stačí pro test produktu, ty tři měsíce ode mě už byly jen jistota, nemyslím si, že mám teď řasy/obočí nějak lepší než po prvním měsíci, spíše se to už ustálilo, řasy mi nepadají a obočí si nemusím malovat tolik, jako jsem musela předtím.

Sérum bohužel moc nepomáhá s hustotou obočí a řas, ale to produkt ani neslibuje, takže to nemůžu brát jako zápor. Příště se ale začnu poohlížet po séru, které pomůže především s hustotou, myslím si, že to je momentálně můj větší problém, než délka nebo objem.

Závěrečné shrnutí: poměr cena vs. výkon je velmi dobrý, produkt podpořil růst řas, přestaly mi tolik vypadávat a mám je na pohled delší. Pomohl mi s definováním obočí a nemusím si ho už tolik malovat, stačí místy dokreslit. Ve finále jsem se sérem spokojená a rozhodně ho dopotřebuju až do konce - jinak můžu produkt doporučit všem, kteří chtějí větší objem a nejde jim až tolik o hustotu. Jako výhodu také přikládám, že se mi ze séra nezačalo dělat v obočí akné - tenhle problém jsem měla s Ricinovým olejem od Saloos, který jsem na obočí jednu používala a bohužel jsem musela po pár dnech přestat. S používáním dvakrát denně vydrží produkt cca 4-6 měsíců, což znamená, že v průměru neplatíte ani 40 Kč za měsíc.

HODNOCENÍ
7/10

Frame-Up: Zločiny podle komiksu (v originále The Golden Arrow Series: The Frame-Up) je detektivní román s prvky romantiky, který vypráví o milovnici komiksů s fialovými vlasy, o pohledném, leč ve-světě-popkultury-neznalém detektivovi z protidrogového oddělení a o zločinech tajemného samozvance v srdci Los Angeles. MG pracuje pro společnost Genius Comics jako autorka komiksů, ve volném čase navrhuje kostýmy a sjíždí sci-fi filmy, zkrátka si žije ve svém vlastním světě, do kterého nevpustí jen tak nějakého "mudlu". Komiksy přímo žije, a tak když se setkává s detektivem Matteem Kildairem a ten jí řekne o samozvaném strážci, který si hraje na jejího oblíbeného komiksového hrdinu, to by v tom byl čert, aby si nechala takovou příležitost ujít. 

Začne policii pomáhat jako poradce, ale vyšetřování není snadné - každá otázka totiž vede jen k dalším otázkám. Kdo je tenhle Golden Arrow a jaká je jeho spojitost s Genius Comics? Co značí obrázek Bílého Králíka, který zanechává na místech činů? Dá se policii vůbec věřit nebo mají ve svém středu zrádce? A snad nejdůležitější otázka: proč má detektiv Kildaire tak krásné oči...?

Příběh je psaný ich-formou z pohledu MG a v přítomném čase, na což jsem si kupodivu rychle zvykla - a to říkám jako někdo, kdo silně preferuje er-formu, ich-formě se vyhýbá a kdo přítomný čas naprosto nesnáší. Tady se to ale hodilo a ani mě nenapadlo kvůli tomu knihu odkládat. Pravda, kdykoli jsem ji otevřela, měla jsem problém se do ní začíst, ale když jsem se přenesla přes těch prvních několik stran a opět se ponořila do příběhu, nechtělo se mi už knihu odkládat.

Po dějové stránce mě kniha chytila a už nepustila. Krimi jsem nikdy nečetla, takže nemám žádná porovnání, ale za mě jako úplného nováčka v žánru byly detektivní části napsány velmi dobře, celou dobu jsem byla napjatá až se konečně dozvíme, kdo je ten Golden Arrow (což se bohužel v tomto dílu neodhalilo) a jak je to vlastně s tím dvojitým agentem u policie. Na to jsem odpověď dostala, čekala jsem to tak z půlky, ono co se týče těchto zvratů a odhalování identit, je to hrozně těžké, protože vy máte nějaké podezřelé, ale pak ty samé lidi začne podezřívat i hlavní hrdinka (která tam podezřívá dřív nebo později snad všechny), takže vy si přestanete být jistí, jestli to je fakt ten nebo ten, protože... většinou se ukáže, že to je někdo, koho hlavní hrdina vůbec nepodezříval, že? Jenomže když podezřívá všechny, koho máte podezřívat vy...? Tak či tak tam jsou všechny zvraty hrozně dobře podloženy, kdykoli jsem se dozvěděla nějaký "plot twist", dávalo to 100% smysl, protože se tam o tom mluvilo už dříve.

Co se týče romantické linky, MG a Mattea jsem dost shipovala, líbilo se mi tempo jejich sbližování, jejich "vztah" mi přišel velmi realistický, vyvíjel se přirozeně a neměla jsem pocit, že by autorka něco uspěchala. Naopak ani nešlo o extrémní slowburn, který by se táhl přes tři knížky, než se konečně něco stane nebo než si konečně někdo přizná, že něco cítí (viz. série Renegáti).

V příběhu mi vadila jen jedna věc, respektive dvě, a obě souvisely s postavou MG. Na začátku se mi moc nelíbilo, že se chová jako hrozný pokrytec - na jednu stranu si stěžuje, jak ji všichni kolem vždy soudili za její zájmy a vzhled, ale ve finále pak přesně takhle soudí Mattea za to, že není takový blázen do popkultury jako ona, že pije bylinkový čaj a řídí nudné auto a nevím co. Postupně se z toho ale dostane a na konci sama přiznává, že měla předsudky, přes které se musela dostat, za což jsem dost ráda. Druhá věc, která mi u ní vadila, je to jak moc se pletla do vyšetřování policie, neustále se vystavovala nebezpečí, aniž by Matteovi cokoli řekla... to mě hrozně frustrovalo. Taky mě štve, že se mu s určitými věcmi nesvěřila dříve, i když její důvody chápu.

Vlastně ještě jedna věc: mrzí mě, že přátelé/kolegové MG nedostali větší prostor, přijde mi že doteď o většině z nich nic moc nevím a hlavně když jsem se ke knížce vracela po delší době bez čtení, měla jsem problém s jejich jmény. Jasně, Lawrence si pamatuju, ale pak tam byl ten její spolubydlící a dva kolegové z práce, kteří tam pořád byli zmiňováni... a vidíte, ani si už nemůžu vybavit, jak se sakra jmenovali. A vždy když bylo někde zmíněno jedno jméno, nepamatovala jsem si, který z těch tří to je, protože tam prostě tolik nebyli - nebo možná neměli dostatečně jiné povahy, abych je od sebe rozlišila. Tohle se snad ale změní v pokračování.

Nakonec zmíním, že kniha je doslova napakovaná různými hláškami a narážkami na moderní popkulturu, filmy, seriály, knihy, komiksy a kdoví co všechno dalšího. Ani já nejsem takový expert, abych to všechno znala, ale kdykoli tam zmínili něco, co znám (Pán Prstenů, Star Wars, Princezna Nevěsta, Marvel, apod.), byla jsem v sedmém nebi. Občas to bylo fakt vtipné, ale občas bych těch narážek už ubrala. Bylo toho hodně, ale zase život fanouška no, co na to říct, rozumím tomu.

HODNOCENÍ
6.5/10

Je to už dlouho, co jsem zveřejnila recenzi na nějakou kosmetiku, ale jak jsem vám slíbila v článku Nákupy za jaro 2022, dnes vám představím tento olejíček na nehty, který se podle výrobce specializuje hlavně na regeneraci a výživu nehtů...

Výrobek používám od 9. května každý večer, kromě několika dnů, kdy jsem zapomněla a několika dnů, kdy jsem si nehty lakovala - pak jsem zase testovala, jak jim rychle dokáže olejíček navrátit život. Je totiž důvod, proč si nehty moc nelakuju, vypadají potom vždycky hrozně. A můžu říct, že olejíček opravdu proces regenerace trochu urychlil, ale k tomu později. Co se týče obsahu, za ty tři měsíce jsem v půlce lahvičky, možná lehce pod půlkou.

Olejíček je v příjemném malém balení, které připomíná lak na nehty. Aplikátor nicméně není štěteček, ale kapátko - na každý nehet si tak můžete kápnout jednu kapku a pak ručně vmasírovat. Což je trochu nevýhoda oproti štětečku, protože si tím zamastíte prsty a nemůžete pak chvíli na nic sahat (ani se neptejte, kolikrát jsem omylem udělala mastné obtisky na mobilu nebo na touchpadu na notebooku), protože si nemůžete jít umýt ruce, jinak byste si logicky smyli olej i z nehtů. Výhodou ale zase je, že můžete ten olejíček fakt vmasírovat a ujistit se, že je všude, takže záleží asi na každém, co preferuje.

Také bych ráda zmínila barvu samotného oleje, která je (jak vidíte výše) fialovo-červená, což mě na produktu zaujalo jako první. I kdyby to bylo jen nějaké barvivo, je to alespoň zajímavější než klasická průhledná vodička. Vůně olejíčku je taková zajímavá, na jednu stranu to není nic, co bych potřebovala čichat kdykoli lahvičku otevřu, ale zároveň mi to nesmrdí, nevadí mi. Tak či tak vůně rychle vyprchá, tudíž se nemusíte bát používat olejíček v posteli před spaním.

Co se týče účinnosti produktu, olejíček viditelně podporuje regeneraci suchých a zničených nehtů, např. po odlakování, po celodenní práci na zahradě nebo po odpoledni v bazénu plném chloru. Také mi pomohl s nehty u nohou, které mám v létě vždycky hrozně vysušené z chození v sandálech. Není to nic převratného, ale po několika dnech používání už viditelně nejsou tak vysušené (pozn.: na nohy používám olejíček jen výjimečně, když vidím, že mám nehty ve špatném stavu, většinou ho používám tak tři dny po sobě a to většinou stačí, aby byly jakž takž víc regenerované).

S mým největším problémem olejíček nepomohl - mám nehty velmi tenké a průhledné, zvláště po sprchování je to velice viditelné a nehezké. I když se mi nehty po používání oleje tolik nelámou, pořád jsou velmi průhledné a čas od času se začnou třepit (z nějakého důvodu se mi zásadně třepí ukazováčky, kdekoli jinde jen velmi výjimečně).

Doporučila bych olejíček používat spíše jednorázově, respektive používat v kuse 3-7 dní poté, co se vrátíte z dovolené u moře, po odlakování nehtů a tak dále, zkrátka když máte nehty v horším stavu než obvykle. V tom případě vám olejíček rychleji navrátí nehty do původního stavu. Pokud však chcete vylepšit celkový stav svých nehtů, příliš bych nedoufala, že vám tento produkt z dlouhodobého hlediska pomůže. Jak jsem zmínila, mně osobně se nehty sice přestaly tolik lámat, což beru jako velké plus (otázkou je, zda se zase začnou lámat až produkt přestanu používat), nicméně vzhledově nevidím žádný rozdíl, proto vám zde ani nebudu ukazovat žádnou fotku před x po. 

Závěrečné shrnutí: na první pohled vypadají mé nehty úplně stejně jako v květnu, jedinou změnou je to, že se tolik nelámou. Olejíček pomáhá s regenerací nehtů poté, když je máte zničené z nějaké aktivity, ale navrátí je pouze do původního stavu, nezlepší jejich celkovou kvalitu ani vzhled. Poměr cena vs. výkon však hodnotím kladně, produkt je velmi cenově dostupný, vydrží dlouho a z krátkodobého hlediska urychluje regeneraci zničených nehtů. Proto produkt hodnotím pozitivně, ale po spotřebování si nové balení kupovat nebudu. Každopádně pokud hledáte rychlou obnovu nehtů, mohu olejíček jen doporučit.

HODNOCENÍ
6/10

Všechny fotografie jsem fotila a upravovala já, modelka je @sarie_m7 

Tak se po menší pauze vracím s novým článkem a tentokrát se jedná o něco trošku jiného, než na co jste ode mě zvyklí (minimálně v poslední době). Dnes vám povím o tom, jak jsem byla v červnu fotit s jednou fotomodelkou, kterou jsem poznala ve facebookové skupině na TFP fotografování, o tom jak jsme se spolu domlouvaly a jak vlastně probíhal samotný photoshoot. Myslím si, že by to mohlo být zajímavé minimálně pro začínající fotografy a fotomodely, kteří se zatím drží přátel a rodiny a teprve sbírají odvahu oslovit někoho úplně cizího - tak jsem na tom byla alespoň já před tímto focením. Ale třeba článek zaujme i vás, kteří nijak neaspirují stát před nebo za foťákem.

Nejdříve si ale pojďme objasnit termín TFP. Tahle zkratka stojí pro "time-for-print" (někdo také používá "time-for-photos") a jedná se o druh neplacené spolupráce mezi fotografem a modelem, jejíž cílem je rozšíření portfolia pro obě strany - tzn. modelka neplatí fotografovi za fotky a fotograf neplatí modelce za její čas. Většinou (i když ne nutně) se také od začátku pracuje s nějakým konkrétnějším nápadem, o který si chce určitá strana rozšířit portfolium - což pro mě v tomto případě bylo fantasy focení s lukem.

Teď ale již k mé spolupráci s Šárkou. Na začátku ledna letošního roku jsem ve facebookové skupině "FOTO TFP BRNO" zahlédla její inzerát, kde poptávala fotografy. Zaujala mě hned na první pohled (hlavně těmi nevšedními vlasy), tak jsem jí hodila do komentářů svůj Instagram a ona se mi následně ozvala. No a pak nám trvalo přes 5 měsíců, než jsme se konečně domluvily :D Měly jsme hrozné štěstí na to, že ať jsme se domluvily na kterýkoli den, vždycky bylo zrovna hnusně a zima, takže jsme to pořád odkládaly. Pak se do toho vložily i další osobní důvody u nás obou a než jsme se nadály, byl červen. A upřímně, myslím si, že to čekání za to stálo - domluvily jsme se na sobotu 18. června, konečně nám svítilo slunce a i když celkem pařilo, většinu času jsme trávily v krytu v lese. Mimo stín stromů jsme se dostaly až blíže západu slunce a zlaté hodinky.

Domluvené jsme byly na šestou hodinu večer (aby nebylo ostré světlo a hlavně ani velké vedro), přičemž sraz byl na Staré Osadě v Židenicích, kam jsem se sice hodinku projela (jsem z úplně opačné strany Brna), ale zase jsem to měla bez přestupů, což je fajn. Asi jsem cestou vypadala jako exot, protože jsem s sebou táhla svůj luk, ale jsou i horší věci, se kterými by mohl člověk v šalině cestovat, žejo. Šly jsme fotit k lomu Hády, respektive nahoru do lesíka kolem vysílače, takže jsme se ze Staré Osady svezly ještě autobusem číslo 201 na zastávku Velká Klajdovka. Pak už jsme pěcha došly do lesíka, Šárka si dodělala líčení (znaky na obličeji), převlékla se a mohly jsme jít na to.

Do pozadí focení jsem nám pustila nějaké fantasy soundtracky z filmů, což je mimochodem super věc nejen na navození atmosféry, ale také na uvolnění obou stran (přeci jen, hrobové ticho může být poněkud nepříjemné). Tohle je vlastně metoda, která se doporučuje fotografům, kteří pracují se začínajícími modelkami nebo s lidmi, kteří jsou více stydliví a necítí se před foťákem až tak dobře nebo přirozeně - nejlepší je se jich zeptat na jejich oblíbenou hudbu a pustit ji do pozadí. Také je na uvolnění atmosféry fajn si jít někam před focením sednout, třeba jenom na kafe, na půl hodinku a trošku pokecat, seznámit se. 

Tady bych asi zmínila, že já nejsem sociální tvor, jsem hodně velký introvert a když jsem cca dva roky zpět začala uvažovat nad tím, že bych začala fotit portréty, dost mě to děsilo - co si budu s těmi lidmi říkat? Dokážu vůbec nějak vyjádřit svou myšlenku, poradit s pózou, vést konverzaci s někým, koho jsem nikdy předtím neviděla? A ano, je to těžké, ale ono to většinou přijde samo, člověk nad tím fakt nesmí moc přemýšlet. A nepopírám, mně v tomhle ohledu určitě pomohla práce v divadle, kde musím občas komunikovat nejen s diváky, ale i s kolegyněmi, se kterými se vídám poměrně často a míváme společné služby u dveří a tak - díky tomu jsem se zlepšila i v tom běžném "small talku". Teď už mi ani nedělá problém se jen tak s někým bavit, minimálně takové ty klasiky na styl: co studuješ, jaké knihy čteš, máš tip na nějakou dobrou restauraci, apod. (i když zatím nedokážu začít konverzaci, nemám problém udržet konverzaci, ale úplně na začátku musí promluvit vždy ten druhý, takže vidíte, že i já mám ještě na čem pracovat).

Chce to čas, tohle se člověk nenaučí přes noc, ale jestli bych měla dát nějaké své moudro, na které jsem za poslední roky přišla... s každou interakcí s někým cizím je to o trochu snazší. S každým objednáním jídla v KFC, s každou odpovědí, když se mě někdo zeptá na cestu, s každou schůzkou přes Tinder a nevím co... prostě: každá nová interakce je o ždibec jednodušší než ta předchozí. A i když ten rozdíl nepociťujete přesně v ten okamžik, uvidíte tu změnu když se ohlédnete třeba rok dozadu - a ten rozdíl bude často obrovský. A pokud ne? Víte, jak se to říká: fake it, till you make it. To mi taky zatím prochází. Každopádně to jsem trochu odběhla od tématu, i když to je všechno spolu trochu spjaté. Chtěla jsem tím jen říct, že i když jste introvert, který má sociální úzkosti a bojí se mluvit s cizími lidmi... je naprosto možné a proveditelné, abyste s těmi cizími lidmi mluvili, pracovali, jednali. A aby to na vás ten druhý člověk třeba ani nepoznal :)

Každopádně s Šárkou jsme byly čtyři hodiny a fotilo se z toho cca tři. A tím nemyslím jenom to fyzické mačkání tlačítka na foťáku, ale hlavně spousta nastavování (pohnuly jsme se o metr vedle a světlo bylo najednou úplně jiné a musela jsem dalších 5 min měnit nastavení, než to zase vypadalo dobře), štelování a vymýšlení póz, hledání vhodného místa a pozadí, samozřejmě pak i převlečení šatů, jak uvidíte na fotkách, upravení make-upu... a tak dále. Spousta nefotících lidí vidí výslednou fotku a ani neví, kolik práce za každou z nich stojí a to ani nemluvím o post-processu ve Photoshopu/Lightroomu a podobně. Tam já osobně trávím vždycky hodiny času, než jsem s fotkou konečně spokojená, hlavně barvy a světlo, ale i retuš tváře, na které si dávám záležet (používám Frequency Separation + Dodge & Burn). Ono to focení bohužel fakt není o tom: stoupnu si, zmáčknu jedno tlačítko a hotovo, nic dalšího netřeba. Tohle se ale musí připomínat hlavně lidem, kteří nejsou ochotni fotografům platit, protože "to přece dokáže i můj osmiletý synovec" :D

Každopádně po focení jsme se každá zase vydala k domovu a já v následujících dnech začala procházet fotky (měla jsem jich necelých 200), promazávala ty rozmazané nebo nehezké a Šárce jsem následně poslala výběr asi 50 nejlepších přes stránku nahledovky.cz (skvělý nástroj pro fotografy, doporučuju!), aby si vybrala 10-13 fotek k úpravě. Já sama jsem už měla nějaké oblíbence, které jsem jí zvýraznila, ale konečné slovo jsem nechala na ní. Nakonec mi odeslala výběr 11 fotek a já se dala do práce. Úpravy mi zabraly několik týdnů, samozřejmě jsem na nich nepracovala dennodenně, měla jsem i jiné povinnosti, ale nakonec jsem vše úspěšně zvládla (ve dvou barevných verzích) a odeslala přes Úschovnu. 

No a pak už přišel čas na přidání fotek do galerie na mých webovkách a na Instagram... a samozřejmě sepsat tento článek, i když ten vlastně dopisuji až teď v den vydání, což jak vidíte je přes 6 týdnů od samotného focení :D No jo, to je tak když máte miliardu předepsaných článků a nejraději byste všechny zveřejnili co nejdřív.

Tím jsem ale snad už řekla vše a níže si můžete prohlédnout všechny upravené fotky z photoshootu...

Pokud by vás zajímaly další mé fotky (nebo tyto fotky v lepší kvalitě), můžete se podívat na moje webovky a kdybyste měli zájem o fotky, není problém se domluvit (a to i mimo Brno). Na webu mám mimo jiné i ceník a kdybyste měli nějaký fajn nápad a předchozí zkušenosti s fotomodelingem, můžeme se domluvit i na tom TFP. Tak či tak mám na webu kontaktní formulář a případně se mi můžete ozvat na email či na Instagram. Věřte mi, ráda od vás uslyším, tak se nestyďte! :)

***

A to je pro dnešní článek vše!

Stojíte raději před foťákem nebo za ním? Pokud před, zaplatili jste si někdy profesionálního fotografa? Pokud za, fotíte raději lidi nebo neživé objekty?

A co říkáte na fotky z photoshootu? Která se vám líbí nejvíce? :)

Děkuji za přečtení, užijte si týden a budu se na vás těšit zase v pondělí u dalšího článku! L. V. ♥

Před několika týdny jsem dostala nabídku spolupráce (za kterou bych ráda ještě jednou poděkovala) s internetovým obchodem ASTRATEX.CZ, který jsem doposud znala jen od slyšení, ale nikdy jsem přes něj nenakupovala. Pokud eshop neznáte, specializuje se především na spodní prádlo a plavky, ale v nabídce toho mají i mnohem více: od běžného oblečení až k bytovým doplňkům. Webová stránka je velice přehledná a není těžké se na ní orientovat jak těm, kteří ví přesně, co hledají, tak i těm, kteří si nejdříve chtějí projít všechny možné kategorie.

Co musím zmínit jako velkou výhodu jsou uživatelské recenze u jednotlivých produktů, kde kromě slovního hodnocení zjistíte i konkrétní velikost, kterou si zákazník koupil a jeho procentní ohodnocení čtyř kritérií: velikost, cena, kvalita a barva. Za mě je to snad nejlepší verze recenzí, kterou jsem v poslední době viděla - akorát mi tam chybí možnost vkládat k hodnocení fotky. Tohle zmiňuji hrozně často, ale možnost pročítat si zkušenosti jiných zákazníků je pro mě při nákupech přes internet naprosto kritická a nechápu, že to v dnešní době nemají všechny obchody.

Co se týče doručení, Astratex nabízí takovou tu klasiku: Česká pošta, GLS, Zásilkovna a osobní převzetí je možné v Náchodě. Jo a do konce srpna je na webu akce, že pokud nakoupíte plavky nad 999 Kč, získáte k nim taštičku na plavky (v hodnotě 129 kč) zdarma!

Když jsem na e-shop zavítala poprvé, hned jsem si to zamířila do sekce Dámské plavky - nejen proto, že je léto, ale hlavně proto, že se už přes rok snažím v kamenných obchodech sehnat jeden styl plavek, ale pořád nic. Specificky jde o set, ve kterém má spodní díl vysoký pas a ideálně aby byl v zelené a nebo v červené - to jsou mé oblíbené barvy, takže i celková preference (a jediné další plavky, které mám, jsou tmavě modré, tak se hlavně nechci opakovat). A překvapivě se mi podařilo přesně takový set najít, dokonce i v té správné barvě, takže jsem byla fakt nadšená! V sekci plavek (konkrétně v doplňcích) jsem si také vybrala uzavíratelnou taštičku na mokré plavky, která byla zrovna ve slevě a kterou mimochodem naprosto miluju. Ke konkrétním produktům se budu ale vyjadřovat později...

Ze zvědavosti jsem pak přešla do sekce Bydlení a i když jsem toho prošla více, ve finále mě nejvíce zajímala podkategorie "Svíčky a aromalampy" v kategorii Bytové doplňky. Tam jsem si vybrala jeden z vosků od Yankee Candle, který byl zrovna ve slevě. Moje aromalampa je sice poměrně malá, takže mi bude stačit z vosku jen kousíček, ale neodolala jsem. Navíc na stránce produktu doporučují, že vosk nemusíte ani rozpouštět, stačí ho položit do menšího prostoru a provoní tak třeba váš šatník (kam jsem si ho umístila já).

Pak jsem zavítala do sekce Oblečení. Neměla jsem konkrétní představu toho, co hledám, ale přes filtry jsem si vyhledala především trička, legíny a šortky. Měla jsem několik tipů, co bych si tak vybrala, u všeho jsem horlivě pročítala recenze a nakonec jsem si vybrala "obyčejné" černé legíny nad kolena, které ve finále rozhodně patří k mým favoritům.

Posledním produktem z této velké objednávky byl Duopack s pracími sáčky, který se dá sehnat v sekci Dámské prádlo, konkrétně v podkategorii Doplňky ke spodnímu prádlu. Celkem mě překvapilo, co všechno jsem tam našla, třeba spoustu neviditelných podprsenek, hlavně takových těch silikonových nalepovacích, které všude vídám, ale nikdy jsem neměla odvahu je vyzkoušet. Schválně by mě zajímalo, jestli je někdo z vás měl někdy doma a jaké jsou?

Dámské dvoudílné plavky Piper - khaki (1 419 Kč)

Tyhle plavky mě zaujaly hned na první pohled a jsem hrozně ráda, že jsem je našla. Jsou dost blízko stylu, který jsem od začátku hledala (minimálně spodní díl je téměř perfektní) a dobře mi sedí. Co se týče velikostí, řídila jsem se podle tabulek, takže spodek mám ve velikosti M a vršek jsem si vzala 80/B, což je klasická velikost podprsenky, kterou nosím. Teda, správně bych měla mít asi A (spousta Béčkových podprsenek, včetně těchto plavek, mi místy odstává, ale to Áčko se v běžných obchodech moc neprodává, takže všude kupuju B a na to odstávání jsem si už zvykla). Tak či tak velikost podle tabulek sedí, takže doporučuji se jimi také řídit.

Co mě překvapilo: i když jsou plavky ve khaki zelené, jakmile se namočí, vypadají černě. Ne jako tmavě zelená, ale fakt černá, s kámoškou jsme to zkoumaly, když jsme byly na koupališti a nepoznala bych, že kdy měly být zelené (to ostatně můžete sami zhodnotit na fotce výše). Což mi vyloženě nevadí, žádné namočené plavky nemůžou mít stejnou barvu jako suché a možná takhle budu moct obměňovat vrchní díl a spodek nosit tento, i když by se ten khaki spodek k vršku normálně nehodil.

Menší poznámka k uživatelskému hodnocení u dvoudílných plavek - musíte si rozkliknout zvlášť spodek a vršek (nikoli set obou dvou, který také obchod nabízí), abyste se k recenzím dostali.

Taštička na plavky - světlemodrá (129 Kč 90 Kč)

Přiznám se, ani jsem nevěděla, že něco jako taštička na plavky vůbec existuje. Od dětství jsem byla zvyklá balit mokré plavky do ručníku, což půlku času zamokřilo všechny další věci, které jsem měla v tašce, ale moc jsem to neřešila. Byla jsem takhle zvyklá. Tahle taštička je ale oproti tomu jako nebe a dudy, až je mi skoro líto, že jsem ji neobjevila dřív. Je dostatečně velká, takže se do ní vejdou klidně i dvoje plavky a svůj účel splňuje.

Vosk Yankee Candle Moonlit Blossoms (69 Kč 41 Kč)

Vosk má dost silnou vůni, která má připomínat noční procházku rozkvetlou zahradou. Vonným základem je ambra a bílé pižmo, srdce je jasmín, kakanga vonná a levandule a vrchol je granátové jablko a ostružina. Příště bych si asi vybrala něco jiného, preferuju spíš jemnější vůně, ale jsem ráda, že jsem to vyzkoušela. Já nemám moc přehled v tom, co mi bude vonět a co ne (co se týče tady těch seznamů základu a srdce a nevím čeho - u svíček ani u voňavek - neumím si pod tím nic moc představit), takže jsem se řídila akorát zajímavým jménem a recenzemi. Každopádně i když je vůně dost silná, tak jí ráda občas provoním svůj pokoj. Tady už stejně záleží na každém, co mu voní a co ne.

Legíny June - černá (349 Kč)

Tyhle legíny naprosto miluju, jsou velmi pohodlné a jsou z příjemného materiálu (92 % bavlna a 8 % elastan). Co se týče velikosti, řídila jsem se opět tabulkou, takže tentokrát jsem vybrala velikost L, která mi sedí naprosto dokonale. Společně s plavkami se jedná o můj oblíbený kousek, nosím je teď pořád a upřímně si nemůžu na nic stěžovat. Jsou dobré na doma, ale i na cvičení - i když nejsou z úplně elastického materiálu, nebála bych se v nich třeba chodit běhat.

Líbí se mi, že mají vyšší pas, takže krásně skryjí bříško a celkově jsou na postavě velmi lichotivé. Alespoň z mého pohledu, to už ostatně můžete zhodnotit sami na fotce výše.

Duopack s pracími sáčky (159 Kč)

K pracím sáčkům toho asi nemám moc co říct, krom toho, že přesně splňují svůj účel. Jsou uzavíratelné na zip, jeden sáček má velikost 30 x 40 cm a druhý 20 x 30 cm. Podobných pracích sáčků máme doma už několik a využívám je víceméně při každém praní, hlavně na podprsenky, ale hodí se na každý kousek oblečení, u kterého se bojíte, že by se mohlo během praní potrhat. Takhle jsem si před půl rokem objednala saténové kimono z lidlu a hned při prvním praní se lem zachytil o kov u dvířek a roztrhlo se (což se nám nikdy předtím nestalo). Od té doby se snažím podobné věci (třeba šaty z jemnější látky) prát právě v podobných sáčcích, kde je menší riziko, že by se něco takového mohlo stát. Pro tyhle případy jsou ty sáčky opravdu ideální a myslím si, že každému se bude jeden nebo dva do zásoby hodit. Leda pokud všechno perete ručně :D

***

A to je pro dnešní článek vše!

Znáte internetový obchod ASTRATEX? Nakupovali jste na něm někdy a pokud ano, co jste si koupili a jak jste byli s nákupem spokojeni?

A který z produktů, který jsem si vybrala, vás zaujal nejvíce?

Děkuji za přečtení, užijte si následující dva týdny a budu se na vás těšit tentokrát až 1. srpna u dalšího článku! L. V. ♥ 

Chlap je český drama seriál z lékařského prostředí, který je inspirován skutečným příběhem Pierdante Piccioniho, primáře velké nemocnice v severní Itálii, který popsal své zkušenosti v autobiografických románech "Minus dvanáct" a "První pomoc". 

MUDr. Ondřej Frank je skvělý doktor, ale nesnesitelný člověk, který zásadně nemíchá práci a emoce a na pacienty se dívá jen jako na čísla na papíře, nikoli jako na reálné lidi. Po vážném zranění hlavy však přichází o velkou část vzpomínek a probouzí se jako úplně nový člověk, který sotva věří tomu, jak ho kolegové popisují. Co víc: s manželkou se prý rozvedli a ona teď žije úplně jiný život s někým jiným. Jenomže pro něj to je jako včera, kdy ji tiskl v náruči a kdy si hráli s jejich malými dětmi. Jenomže to nebylo včera, ale před dvanácti lety. Frank má před sebou obtížnou cestu, objevování sebe sama, okolního světa a dohánění ztracených let, na které si dost možná už nikdy nevzpomene...

Tomáš Maštalír

V každé epizodě se řeší několik lékařských případů, společně s dějovými linkami prolínajícími se na pozadí epizod. Nejsem doktor, takže vám nepovím, jak moc jsou přesné všechny ty lékařské termíny a procedury, na tento druh realismu se zde tedy zaměřovat nebudu. Stejně: v tomto ohledu se seriál podobá spíše pořadu Dr. House, tedy že většina pacientů netrpí klasickými nemocemi, ale trochu vzácnějšími chorobami a Dr. Frank si jako správný Sherlock Holmes všímá drobností, které nikdo jiný nevidí a které mu nakonec pomohou se správnou diagnózou. I když se jednalo o zásadně jedno-epizodové záležitosti a pacienti nebyli na obrazovce až tak dlouho, některé jsem si opravdu oblíbila a přiznám se, bylo zde několik srdceryvných scén, které mě dokázaly i rozbrečet. A tím jsem překvapila i sama sebe, protože jsem už HODNĚ dlouho u televizní obrazovky nebrečela.

Hlavní dějová linie (tedy Frankova ztráta paměti) je velice zajímavá a s každou epizodou se divákům odhalují nové a nové detaily ohledně toho, co se vlastně tehdy stalo. Kromě toho se na pozadí odehrávají další příběhy vč. několika romantických zápletek a jiných problémů, které řeší ostatní zaměstnanci nemocnice. Nebudu se pouštět do detailů, protože to by byl už spoiler.

Budu upřímná, seriály z tohoto prostředí jsem nikdy nesledovala (a to ani Dr. House, kterého viděl snad už každý; aspoň zčásti) a ani tohle jsem původně neměla v plánu sledovat. Jeden den jsem ale náhodně viděla v televizi jeden z pozdějších dílů (dvanáctý) a překvapivě mě hrozně zaujal a hned jsem si musela ze záznamu pustit i díl předchozí (jedenáctý). Pak jsem teprv začala koukat od jedničky, kvůli čemuž jsem teda měla už pár věcí vyspoilerovaných a neměla jsem úplně to překvapení, jaké by měl klasický divák, který by koukal od začátku. Ale je pravda, že kdybych koukla nejdřív na první díl, možná by mě to nezaujalo až tolik, kdo ví.

Andrea Růžičková a Jiří Dvořák

Co se týče postav, samozřejmě jsem měla ráda Ondřeje Franka (Tomáš Maštalír), ale kromě něj jsem si také velmi oblíbila dvojici stážistů, Lindu (Elizaveta Maximová) a Filipa (Jan Nedbal). Zajímavou postavou byl také primář Marek Sýkora (Jiří Dvořák), který byl skoro takový seriálový záporák. Nakonec jsem měla ráda i psychiatra Karla Drtinu (Martin Myšička), jen mě mrzí, že nedostal větší prostor - myslím, že byl jediným zaměstnancem nemocnice, který pořádně neměl žádný vlastní příběh a dějovou linku, která by se v nějaké epizodě musela řešit. Ostatní postavy byly fajn, ale neměla jsem k nim už tak velké pouto.

Jedna věc, kterou musím zmínit jako zápor, je postava mladého doktora Gabriela (Valer Mbila). Aby nedošlo k omylu, měl zajímavý příběh, ale ze začátku (než jsem si zvykla) mi dost vadilo to, jak mluví - tuším, že když jsem o tom říkala mamce, popsala jsem to "jako kdyby přednášel scénář z papíru, takhle normální člověk prostě nemluví". Později jsem zjistila, že herce možná někdo předabovává, pouštěla jsem si s ním pak i rozhovor a je pravda, že mluví celkem jinak, takže zde by byla má výtka spíše k dabérovi. Každopádně co se týče dějové stránky, moc se mi nelíbilo, co udělal v osmé epizodě "Hippokratova přísaha" a hlavně jaké to (ne)mělo následky. Jsem ochotná postavám určité věci odpustit, když mají dobrý důvod, ale tohle bylo už trochu moc i na mě.

Také bych ráda zmínila samotný konec seriálu: ještě v předposledním díle jsem si říkala, že to na mě působí jako půlka série, nikoli konec - nic nebylo dořešené, jak to sakra chtějí ukončit v jednom díle? Ale přeci jen se jim to podařilo a nepůsobilo to ani uspěchaně, takže jsem spokojená. Líbilo se mi, jak byly jednotlivé dějové linky zakončeny a to, že pár z nich ani neměly zrovna "pohádkově šťastný konec". Působilo to díky tomu o dost více realisticky a upřímně, jsem takhle mnohem spokojenější.

Tomáš Maštalír, Jenovéfa Boková a Valer Mbila

Celkově se mi seriál líbil a pokud bude náhodou druhá série, rozhodně ji chci sledovat. "Chlap" měl hodně dobré momenty (i když by si zasloužil lepší název), po dobu sledování jsem se bavila, často jsem ani nedokázala odtrhnout oči od obrazovky a i když jsem se k seriálu dostala později, těch několik posledních týdnů vysílání, které mi zbývaly, jsem vždy napjatě čekala na čtvrtek a na nový díl ve vysílání. Rozhodně si myslím, že se jedná o klenot v jinak průměrných (až podprůměrných) českých televizních novinkách a zvláště, když jde o televizi nova. Tohle opravdu není žádná Ordinace v růžové zahradě. 

Ve finále tedy mohu Chlapa doporučit, minimálně pár epizod na zkoušku a pak uvidíte. A to i když nejste na pořady z tohoto prostředí, protože jak jsem psala výše, to nejsem ani já.

HODNOCENÍ
7/10