Tentokrát jsem si pro vás připravila velmi netradiční článek a než začnu, chtěla bych poděkovat za nabídku spolupráce, díky které se s vámi dnes mohu podělit o své zkušenosti a zároveň trochu rozšířit povědomí o #DávejBacha. Tato „výzva“ se týká problematiky, o které se dle mého názoru v České republice příliš nemluví a se kterou se přesto potýká spousta žen (a nejen žen!) po celém světě.
V rámci spolupráce jsem si mohla na stránkách HQH Systém vybrat jeden pepřový sprej nebo osobní alarm + jeden navíc pro vás do soutěže (k tomu se dostanu později). Vybrala jsem Obranný gel Sabre Red pro běžce s reflexním LED návlekem na ruku, díky kterému můžete mít pepřák okamžitě k dispozici a nemusíte ho lovit z kapsy (nedej bože z batohu, protože na něco takového nebudete mít v krizové situaci čas). I když já osobně neběhám, přišel mi reflexní návlek velice užitečný a dovedu si jeho použití představit třeba na procházkách nebo cyklo výletech.
Říkáte si, proč brát pepřák na kolo, když každému útočníkovi hravě ujedete? Taky jsem si to myslela, dokud jsem v červenci tohoto roku nespatřila titulek článku: Útočník vyšel z křoví u přehrady v Brně a zbil mladou cyklistku. 23letou ženu napadl, když s kolem zastavila, aby v mobilu rychle zkontrolovala mapu. Verbálně a posléze fyzicky ji napadl, naštěstí se jí však podařilo utéct. Stejný muž se o několik týdnů pokusil znásilnit další ženu, opět neúspěšně, a v současné době je naštěstí už ve vazbě.
Když jsem o tomhle četla, dost mě to vyděsilo, protože nebydlím daleko od místa, kde k tomu došlo. Celkově mi přijde, že poslední dobou stále častěji čtu o různých útocích tady v Brně – třeba v září muž pobodal ženu na mostě na Kolišti a to za bílého dne. Nevím, jestli se to teď děje častěji nebo si toho jen víc všímám, ale každopádně to je naprosto příšerné a je to jen další důvod k tomu, proč si pořídit nějakou osobní ochranu, zvlášť když jdete někam sami. Nikdy nevíte, na jakého magora můžete narazit a štěstí vám k úniku vždy stačit nemusí.
Pořízení pepřáku mě napadlo již dříve, ale až letos jsem nad tím začala uvažovat nějak vážněji. Původním důvodem vlastně ani nebyly výše zmiňované příhody, jako spíš to, že jsem se začala trochu častěji vídat s různými týpky z Tinderu a ti samozřejmě hned nabízeli, že mě někam odvezou autem. Spousta z mých kámošek s tímhle nemá problém a to ani na první schůzce, ale mě to vždy tak trochu děsilo. Jasně, kámoškám to vždycky zatím vyšlo, ale podle mě opatrnosti není nazbyt. Zvlášť když jde o vaše bezpečí… a když na to přijde, první taková příhoda by mohla být i tou poslední.
Přesto jsem pořízení pepřáku pořád odkládala a myslím, že za to mohla hlavně taková ta naučená mentalita na styl: jaká je pravděpodobnost, že se zrovna mně stane něco špatného? Na randíčka jsem si brala maximálně kapesní nožík, kterým bych se stejně asi neubránila a ještě by ho útočník mohl použít proti mně. Naštěstí pro mě jsem ten nožík nikdy použít nepotřebovala a mou nejhorší zkušeností z online randění je doposud jen neočekávaný ghosting. Zabolí, ale ne tolik jako vražda, žejo (:
Pak ale přišla druhá věc: v listopadu jsem totiž začala pracovat v divadle jako uvaděčka/šatnářka (o tom zase jindy), odkud často odcházím po desáté večer a domů se dostávám kolem tři čtvrtě na jedenáct. A i když se pohybuju po známé trase a nechodím žádnými temnými uličkami, stejně se přes to rameno občas otočím a když vidím, že proti mně jde nějaké pochybné individuum, tak raději přejdu na opačnou stranu a předstírám, že přesně tím směrem potřebuju jít.
Zrovna v létě se nám s kámoškou stalo, že jsme šly na představení do divadla (v Praze), ještě ani nebyla tma a procházely jsme přes Václavák (plnej lidí), když se na nás začal koukat takovej divnej chlap. Chvíli byl vedle nás, pak před námi a pořád se otáčel a nakonec skončil za námi. Já jsem dělala, že si ho nevšímám a dál jsem kámošce cosi vyprávěla. Skoro jsem na něj už zapomněla, když mě kámoška upozornila, že furt zírá, tak jsme raději přidaly do kroku a naštěstí jsme se mu ztratily za nejbližším rohem.
Podobné zážitky často slýchávám i od dalších kámošek – o chlapech, co na ně nechutně zírají v hromadné dopravě, na ulici nebo třeba v práci. Jedna kámoška na takové individuum zase narazila, když byla se psem na procházce v lese. Zrovna jsem s ní měla mít sraz, ona ale měla zpoždění a nebrala telefon. Moc jsem to neřešila, protože taková už byla, vlastně by mě překvapilo, kdyby dorazila včas – ale tentokrát jí to trvalo fakt dlouho. Skoro půl hodiny. Nakonec konečně dorazila a řekla mi, že v tom lese byl nějaký chlap, který šel několik metrů před ní a pořád se na ni otáčel. Pak jí zmizel z dohledu za nějakou zatáčkou a když se k té zatáčce začala blížit i ona, začal její pes hrozně vrčet… což bylo neobvyklé. Nad ničím nepřemýšlela, okamžitě se otočila a začala utíkat zpátky, odkud přišla. Proto nakonec dorazila pozdě, ale hlavně, že se jí nic nestalo.
Tenhle strach zažívám již od dětství, dlouho předtím, než jsem začala bydlet v Brně. Vlastně můj nejhorší zážitek s úchylem se stal právě v městečku, kde jsem vyrůstala…
S kámoškama jsme šly ze školy (bylo nám asi 12) a zastavily jsme se na našem oblíbeném hřišti. Byla tam i jedna maminka s dítětem, ale ti byli od nás poměrně daleko. My šly hnedka na houpačky, chvíli jsme kecaly a blbly, jako obvykle. Pak jsem si všimla, že u brány na hřiště (a u takové dlouhé zídky) stojí nějaký chlap a to rozpoložení bylo takové, že my ho viděly, ale ta maminka to měla za rohem, takže o něm vůbec nevěděla. Nejdřív jsem si myslela, že se jen zastavil, aby vykonal potřebu, jenomže pak mi došlo, že je otočený směrem k nám. A své… nádobíčko… drží v ruce a to velice viditelně. Nebudu to příliš rozebírat, každopádně jsme se přestaly hnedka houpat a zdrhly jsme dírou v plotě, která tam byla už nějakou dobu (měly jsme štěstí, bez ní byl jediný východ kolem toho chlapa). Ještě jsem viděla, že se vydává za námi, ale pak už jsem se neotáčela a prostě jsme utíkaly, dokud jsme nedorazily domů. Samozřejmě kvůli tomu rodiče jedné kamarádky hnedka zavolali policii, takže k nám o několik dnů později dorazil policista na výslech. Ani nevím, co pro mě bylo v tom věku děsivější – jestli ten úchyl nebo ten následný výslech. Protože věřte mi, muset tomu policistovi popisovat, co jsem viděla a co si pamatuju (a že toho moc nebylo), to byla taky hotová noční můra.
Naštěstí se mi od té doby nic podobného nestalo, ale pamatuju si, že když jsem pak chodila pozdě domů, vytahovala jsem si vždy mobil a předstírala jsem, že s někým telefonuju. Kdosi mi to poradil, společně s tím klasickým trikem: vytáhni si klíče a dej si je mezi prsty. Problém je, že tohle nebude vždycky fungovat a minimálně ta metoda s klíčem vyžaduje, abyste se ke svému útočníkovi dostali zatraceně blízko. Což může být velice nebezpečné – s pepřákem alespoň máte pár metrů rezervu.
A mimochodem, hrozbou nemusí být jen neznámý slizoun z ulice. Podobné zločiny (znásilnění, vraždy) se často dějí právě od lidí, které znáte. Může to být váš partner, nevlastní otec, strýc a samozřejmě nemusí podobné nebezpečí přicházet jen od mužů a nemusí být směřované pouze na ženy. A to neříkám proto, abych ve vás vyvolala paniku a pochyby nad vlastními přáteli a rodinou, ale jak jsem už zmínila na začátku… opatrnosti není nazbyt. A třeba vám takový pepřák jednou pomůže i jinde, než v temné uličce – i když samozřejmě ho v nejlepším případě nebudete nikdy potřebovat. Ale lepší ho mít a nikdy nepoužít, než ho nemít v okamžik, kdy ho potřebujete nejvíce.
Tím se tedy dostávám na konec tohoto článku a k SOUTĚŽI.
Abyste se zúčastnili, napište mi do komentářů vaše zkušenosti s touto problematikou. Bojíte se chodit pozdě domů? Bojíte se chodit bez doprovodu? Podělte se o vaše zážitky nebo třeba tipy pro ostatní ženy (a muže), jak být v bezpečí a jak se ochránit. Připojte k tomu nějaký kontakt na vás (email, instagram, blog), kam bych se vám mohla v případě výhry ozvat. Vybrán bude jeden člověk náhodným losováním, vyhodnocení proběhne 2. ledna 2022 v 10:00!
Děkuji za přečtení a budu se těšit u dalšího článku. Mějte se krásně a buďte v bezpečí! :) L.V.
