Abych byla upřímná, poezie mě nikdy moc nebrala - vždy jsem preferovala prózu a to se nejspíš nikdy nezmění. Vybavuju si jen tři české básničky, které jsem v životě vyplodila, z čehož jedna byla napsána jako takové proroctví do jedné fantasy povídky, takže ta se ani nedá moc počítat. Až během posledních 2 let jsem se k poezii částečně vrátila, akorát ne v češtině, ale v angličtině - tam mám momentálně na kontě 7 básní, některé lepší, některé horší. Není to nic, co bych psala extra často, jen když přijde inspirace nebo se potřebuju z něčeho vypsat. Ovšem když přišel nápad na tuto konkrétní báseň, hned jsem věděla, že v češtině vyzní mnohem lépe (a díky tomu ji mohu alespoň teď přidat).

Báseň je inspirována osobními zkušenostmi (tak jak to už většinou bývá), ovšem trochu jsem ji přetvořila tak, aby seděla na mnohem širší okruh situací a pro mé vlastní potřeby seděla spíše metaforicky. Nebudu se zde rozepisovat o důvodu, proč jsem se ji rozhodla napsat ani o mých specifických zkušenostech, místo toho budu jen doufat, že k někomu promluví tak, jako promlouvá ke mně, a že v ní třeba pozná i své vlastní trápení - ať již současné nebo minulé - i kdyby jen v přeneseném slova smyslu.

Pokud vás zajímají některé z mých anglických básní, jsou k dispozici na mém Wattpadu: ZDE.

***

Líbí se vám báseň? Jaký ve vás vzbouzí pocit? Zažili jste někdy něco, co vám tato báseň připomíná?