Pokud čtete mé články pravidelně, možná jste už zaznamenali, že jsem začala pracovat v Městském divadle v Brně. Od podzimu mám přerušené studium na vysoké, takže jsem hledala nějakou práci minimálně na to období, kdy nebudu chodit do školy - a zrovna jsem měla to štěstí, že v mém milovaném divadle hledali uvaděčky/šatnářky.
Jen tak pro info, Městské divadlo jako divák navštěvuju už někdy od roku 2013, s mamkou jsme tam chodily celkem pravidelně, nejdříve jednou až dvakrát do roka, ale postupem času i třeba každé dva měsíce (než přišel covid a všechno se zkomplikovalo). Musím se přiznat, co jsem párkrát navštívila jiná divadla (ať už v Brně, v Praze nebo jinde), žádné si mě takhle nezískalo - i když Otáčivé hlediště v Českém Krumlově byl silný konkurent, to je ale na(ne)štěstí příliš daleko a mimo mé současné možnosti.
Co se týče divadelních her, já úplně neocením takové to "klasické umění", mnohem více preferuju něco modernějšího, hlavně muzikály, oddechovky a vlastně cokoli kde se můžu zasmát a zapomenout na strasti každodenního života. Tím neříkám, že jsem v MDB nikdy neviděla nic vážnějšího - naopak, vyzkoušela jsem toho opravdu hodně. Ale mými nejoblíbenějšími představeními zůstávají stejně adaptace známých děl, např. miluju jejich Noc na Karlštejně, Mamma Mia nebo Pretty Woman (na kterou si můžete přečíst mou recenze ZDE). Z dalších věcí, které se v současnosti hrají, mám moc ráda třeba První rande, Donaha, Grand Hotel, Splašené nůžky a tak dále (nebudu vyjmenovávat vše, ale tohle je takové doporučení na okraj).
Zajímavost: fotka vlevo není focena v umělecké galerii, to jen na činoherní scéně bývají nahoře výstavy českých autorů, což je taky někdy zážitek sám o sobě
Každopádně abych tady jen nepěla ódy, vrátím se zpět k pointě tohoto článku. Do práce jsem nastoupila v listopadu 2021 a první měsíc jsem dělala uvaděčku. Pamatuju si, jak děsivé to na začátku bylo, ať už kontrola lístků (tolik údajů ke kontrole, hlavně co nejrychleji, sakra už se mi tu tvoří fronty-!), ale mým úhlavním nepřítelem byly dveře do sálu. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem si zvykla na to, jak přesně se mají otevírat a zavírat a ještě dlouho potom jsem měly nervy, když chtěl nějaký divák na záchod v průběhu představení: to jim totiž musíte ty dveře otevírat vy (někteří lidi totiž mají tendenci je rozrazit dokořán, což fakt nechápu) a pak ty dveře zavřít naprosto bez hluku, aby to nerušilo herce. Stejně tak to je s usazováním diváků, kteří přijdou pozdě - pokud nesedí úplně na kraji, nemůžeme je pouštět na jejich místa (aby nezvedali celou řadu a nerušili tak všechny okolo), takže je musíme usadit na volná místa vzadu nebo židle po okrajích a oni si mohou přesednout až po přestávce. Většina lidí je naštěstí dostatečně vstřícná a chápající, ale vždycky se najde někdo, kdo má potřebu se hádat, proč nemůže na svoje eňo ňůňo místečko uprostřed řady a přece to není jeho vina, že přišel o 40 minut pozdě.
Ale to je už riziko povolání aneb když pracujete s lidmi, občas narazíte na blbce. Abych ještě dala nějaký příklad, o přestávce musíme hlídat, aby nikdo nešel do sálu se sklenicí s pitím, z mých zkušeností se takových 50 % lidí omluví a dopije si to v klidu ve foyer, 45 % vrhne otrávený pohled, ale dál nediskutuje a zbylých 5 % má tu potřebu se hádat ve stylu: "já nemůžu za to, že tady máte tak dlouhé fronty, takže si to tam vezmu a vy si to pak hezky uklidíte" (reálná věta, kterou mi jeden chlap řekl, což mimochodem: u nás je skvělý systém, že si můžete pití objednat už před představením, takže pak nemusíte čekat ve frontě, ale zkuste to někomu takovému vysvětlit).
Když už mluvím o riziku povolání, taky už se na jedné mé směně stalo, že nám paní v sále zkolabovala a musela se volat sanitka. Nebyla jsem tehdy přímo v sále, ale venku ve foyer a jen jsem z opačné strany slyšela: "je tady někde doktor?" - no, takže to bylo taky něco, ale nakonec to dopadlo dobře, v sále bylo jen trochu dusno a v té době se ještě musely nosit roušky, takže si to umíte spočítat. Jinak pro všechny případy míváme na každé scéně lékaře i hasiče a všichni jsme prošli školením první pomoci, kdyby se něco stalo. Doufám ale, že to nikdy nebudu muset použít...
Samozřejmě být uvaděčkou má i své klady, např. když máte dozor uvnitř sálu, můžete tak vlastně sledovat i hrané představení - samozřejmě to není stejně dobrý zážitek jako když jdete do divadla jako divák, pořád musíte být ve střehu, jestli někdo nejde k vašim dveřím, jestli někdo nefotí nebo nenatáčí a tak dále, ale i tak je to fajn. Máte díky tomu možnost vidět některá představení víckrát a ve více hereckých alternacích a můžete tak jednotlivé verze porovnávat. A když to vidíte už poněkolikáté, začnete si všímat detailů, které vám poprvé unikly.
Následující dva měsíce, tedy prosinec a leden, jsem strávila v šatně a musím říct, že doteď nejsem schopná říct, co preferuju víc. V šatně je ta výhoda, že když se hraje, mám volno a nemusím se ničím stresovat. Jak vidíte na pravé fotce, jednu dobu jsem si do práce brala notebook a pracovala na svém románu. Pravda, nikdy jsem se tam nedokázala úplně soustředit (potřebuju k psaní ticho a k nám stále doléhají zvuky ze sálu, případně když vedle kecaly kolegyně), ale i tak jsem o pár stránek svůj rukopis rozšířila. Taky jsem si tam často četla, brouzdala na mobilu, kreslila, jednou jsem si na notebooku i pustila film. Taky je výhoda, že mám všechny věci hned u sebe (hlavně jídlo a pití), protože jako uvaděčka musím celou směnu zůstat u svých dveří a pokud nejsem zrovna poblíž šatny, většinou to s tím pitím a jídlem musím vydržet až dokud neskončíme.
Nicméně práce v šatně není taková pohodička, jak by se mohlo zdát a reálně jsem v šatně vždycky byla ve větším stresu než jako uvaděčka: minimálně je tady ten stres na dost vysoké úrovni v kratším období, zatímco u uvaděčky je na nižší úrovni, ale po dobu celé směny - tak asi záleží, co kdo preferuje. První hodinu před začátkem představení bereme kabáty, odevzdáváme lístečky s číslem a musíme dávat pozor, abychom se nepřehmátly a nedaly ten kabát jinam. S tím jsem osobně naštěstí nikdy problém neměla, nejhorší je, když lidi nemají poutka a radí nám, ať to pověsíme za kapuci - to ale většinou nejde a akorát by to při prvním otočení kola spadlo (a tam, kde by to zrovna šlo, ten kabát naschvál nemá ani tu kapuci). Proto používáme speciální připínací háčky nebo ramínka, ale těch máme omezený počet, takže vždycky nám nezbývá než se modlit, že většina lidi fakt ta poutka mít bude. Jinak musíme improvizovat (věšet za rukávy a podobně), což je v tom spěchu někdy taky celkem sranda.
Problém taky bývá, když venku prší a všichni si u nás chtějí schovat deštníky - hlavně když jde o ty velké deštníky, co opět nejdou za nic pověsit. No a pak taky batohy, tašky s botama, s nákupem, berle, klobouky... to všechno si k nám někteří dávají a jakmile toho začne být moc, začne být problém nejen s tím, kam to všechno dávat, ale taky s tím, jak si v tom udělat pořádek. Myslím si, že každá šatnářka si časem najde svůj vlastní systém, já si to všechno popisuju na papírky a zatím mi to většinou vychází, ale když toho mám hodně, je to vydávání kabátů fakt o nervy.
Celkově je vydávání kabátů nejhorší, protože tam budete mít dlouhou frontu ať chcete nebo ne, lidi jsou nevrlí, protože spěchají na autobus, chraň vás bůh, jestli se přehmátnete a dáte někomu špatný kabát, no a spousta lidí si taky nepamatuje, kam si vlastně ten svůj kabát dali a neumí číst (každé kolo má své písmenko a každá šatnářka obsluhuje jedno kolo - tohle písmenko je i na papírku, který lidem dáváme, ale někteří čekají ve špatné frontě a pak na vás začnou řvát, že nehodlají čekat další frontu a ať hezky jdete na opačnou stranu šatny a ten jejich kabát jim donesete - jo, tak to fakt ne). No takže to vydávání může být celkem sranda, zvlášť když i vy chcete už jít domů, ale musíte počkat, dokud nevydáte všechny kabáty: takhle se mi opakovaně stalo, že mi na kole zbyl třeba jeden kabát, všechny kolegyně už odešly a dokonce se ve foyer už začalo i zhasínat, ale já prostě musela čekat na toho jednoho diváka, který si po představení ještě odskočil na velkou na záchod nebo nevím :D
Každopádně ten volný čas během představení je v té šatně dost příjemný a dá se toho opravdu hodně stihnout, takže jak říkám, sama nevím co preferuju. Teď jsem opět už třetím měsícem po sobě uvaděčka a do té šatny se mi moc nechce, ale... má své výhody, ne že ne.
***
To je pro dnešní článek vše!
Pracujete/pracovali jste někdy s lidmi? Máte nějaké nepříjemné nebo naopak vtipné zážitky, které z té práce vzešly? Podělte se v komentářích!
Navazující otázka pokud pracujete: máte takovou práci, ve které si můžete občas najít čas na psaní nebo na čtení? Nikoli na úkor té práce, ale zkrátka máte ten prostor - nebo se těmto aktivitám věnujete jen doma (nebo snad jinde)?
Chodíte do divadla? Pokud ano, máte nějaké oblíbené divadlo, kam se vždy rádi vracíte? A zajímala by vás práce v nějakém uměleckém prostředí, ať už v tom divadle nebo třeba někde u filmu (i kdyby na jiné pozici)?
Díky za přečtení a přeji krásný zbytek dne! L.V. ♥
.jpg)
