Lucy Villain

Do brněnského kukuřičného bludiště jsem zavítala již druhým rokem. Kromě Brna se tato bludiště nachází v dalších 7 městech, takže kdyby se vám tato "akce" zalíbila, můžete mrknout na webové stránky Kukuřičáků (ZDE), kde najdete kompletní seznam míst, kam se dá jít - a kdybyste to už nestihli tento rok, třeba to vyjde ten příští. Je to celkem fajn výlet, ať už s rodinou, s kamarády nebo s partnerem. Cena za vstup pro dospělého je 90 Kč, ale my jsme s mamkou vychytaly voucher na slevomatu, takže jsme to měly každá za 69 Kč.

Abych trochu vysvětlila ten princip... při vstupu dostanete kartičku, která má z jedné strany hru pro děti a z druhé hru pro dospělé (samozřejmě můžete hledat obě). Hra pro děti se skládá ze 4 barev a vaším úkolem je po bludišti hledat cedulky s písmeny a podle barev je doplňovat do čtverečků. Jakmile máte všechna slova, vydedukujete z nich tajenku. Hra pro dospělé je maličko složitější, tam totiž hledáte druhý styl cedulek (viz obrázek), na kterých se nachází skrytá písmena. Jak vidíte, je to noční můra barvoslepých, ovšem jakmile posbíráte 8 písmenek (které taky dávají dohromady jedno slovo), vaším úkolem pak je vymyslet z těchto písmenek další slova na daný počet písmen (např. slova na 3, 4 nebo 5 písmen; bohužel nemám druhou stranu kartičky vyfocenou, ale jakmile ji dostanete do ruky, bude to dávat smysl). Tento princip se ale může mírně lišit v různých bludištích :)

Každé bludiště je jinak velké, takže i doba průchodu je rozdílně dlouhá. Na stránkách je pak napsaný odhad na projití - zrovna letos v Brně to bylo 120 minut, i když většinou to bývá méně (my tam strávily asi hodinu a půl, chybělo nám poslední písmeno, ale na to jsme se pak už vykašlaly; přišlo mi, že jsme všude byly minimálně 2x a hledat poslední cedulku v tak velkém bludišti je jako hledat jehlu v kupce sena... nebo v kupce kukuřice). Bohužel bylo ten den celkem vedro, což není úplně ideál. Rozhodně bych doporučila tam zajít, když bude trochu víc zataženo, aby na vás tak nepražilo slunko (na druhou stranu aspoň nepršelo).

Pro odvážlivce: na instagramu kukuřičáků (ZDE) jsem viděla, že se pořádají i noční výpravy a popisek zní: "zažij strach v kukuřičném bludišti" - od 9 do 11 večer je to pro rodiče s dětmi, od 11 pak  už pouze pro odvážlivé. Já teď jenom vzpomínám na všechny ty děsivé příběhy o klaunech a příšerách skrývajíc se v kukuřici, čekajíc na nebohou oběť... no mně by tam teda nikdo nedostal :D Ale pokud máte pro strach uděláno nebo byste s tím neměli problém ve větší skupince, proč ne?

***

Slyšeli jste o těchto kukuřičných bludištích v ČR? Byli jste někdy anebo by vás to lákalo zkusit? :)

Díky Katie za to, že mě vzala s sebou a já si tak mohla vyzkoušet tuto zajímavou aktivitu!

Ke kaligrafii jsem se dostala v rámci hodinového workshopu Psaní je hraní, který se odehrával 1. 8. na otevíračce studia Mocup. Space v Brně. Samozřejmě jsem o kaligrafii slyšela už dříve a viděla jsem na youtube i pár videí, kde si ji lidé zkoušeli, ale nikdy by mě nenapadlo, abych si to vyzkoušela taky. Přišlo mi to hrozně těžké a vlastně jsem ani neviděla důvod, proč bych se to měla učit - k čemu mi to asi tak bude? Jenomže se ukázalo, že to vlastně zas tak složité není (alespoň ne v principu). A k čemu se to dá využít? Třeba k relaxaci, k sepsání originálního přáníčka či jmenovek na dárky... a vlastně vám to může i pomoct se zlepšením vašeho škrabopisu - pokud jste jako já a nemáte zrovna nejkrásnější rukopis.

Ale začnu od začátku. Když se řekne kaligrafie, většina lidí si nejspíš představí písaře a mnichy, jak někde v klášteře píší brkem zdlouhavé spisy či kroniky. A ona ta představa ani není daleko od pravdy, minimálně v minulosti se tohle písmo opravdu používalo především takto; i když v moderní kaligrafii se už používá spíše brush pen, než inkoust a brk.

Kdo by ale nevěděl, dá se říct, že kaligrafie je druh krasopisu, kdy vlastně píšete jednotlivé znaky, ze kterých pak skládáte písmena, slova, věty.

Znaky na slovo
(opět se držet stanoveného počtu kroků u jednotlivých písmen)

Jak by řekla přednášející na workshopu, kaligrafie je hlavně o preciznosti. Když nám poprvé začala vysvětlovat, jak to vlastně funguje, tak řekla, ať si představíme, že píšeme pomalu, a pak to ještě desetkrát zpomalíme. Takže mnohdy jsme se pak museli pokoušet o opravdu šnečí tempo, abychom tu tenkou linku měli opravdu tenkou a nešla nám do šířky (jak můžete vidět v mých příkladech, na tom taky ještě pracuju).

No a tím přecházím k asi nejdůležitějšímu pravidlu kaligrafie.

Nejzákladnějším pravidlem je, že když vám jde ruka dolů, musíte na pero opravdu zatlačit, abyste měli pěkně širokou čáru, zatímco když jdete nahoru, snažíte se o naopak co nejužší linku (prý si máme během psaní pořád v hlavě opakovat: "široká dolů, úzká nahoru", abychom to nepletli). Především ta úzká chce praxi, protože polovinu času je hrozně rozklepaná nebo mění tloušťku.

Ze začátku se tedy musíte naučit základní znaky, ze kterých se skládá víceméně celá abeceda (v materiálech z workshopu mám samozřejmě celou abecedu jak malých, tak velkých písmen, vč. toho kolika tahy se mají psát, ale úplně nevím, jestli to tady můžu celé zveřejňovat - proto zájemcům doporučuju buď prohledat internet nebo si přímo pořídit písanku moderní kaligrafie). No a jakmile máte zmáknutá písmena, můžete se vrhnout na slova, věty a třeba jednou i dopisy! :D

Ještě dodatek na konec - já jsem si pro tyto účely nedávno koupila tuhle sadu brush penů (necelých 60 Kč v papírnictví). Zkoušela jsem i obyčejné fixy, co mám doma a s některýma ty tlusté/tenké čáry taky trochu šly, ale samozřejmě výhodou brush penu je ten ohebný (štětcový) hrot. Plánuju si případně i v budoucnu pořídit nějaké klasické černé kaligrafické pero, protože s těmito brush peny se pracuje trochu složitě - a přímo paní přednášející nám říkala, že jsou tyhle určeny spíš pro pokročilé... ale mně to za tu cenu nedalo, navíc barvičky!! ♥

Každopádně mám v plánu to dál zkoušet a třeba mi to jednou půjde úplně samo :D Tak či tak, zajímavý zážitek - sama od sebe bych tohle nikdy nevyzkoušela, takže jsem hrozně ráda, že jsem se k tomu takto s kámoškou dostala.

***

Zkoušeli jste někdy kaligrafii? Láká vás to?

Někteří si možná vzpomínají na mou recenzi zfilmované verze (odkaz ZDE), kterou jsem publikovala na začátku května. Hrozně jsem se od té doby těšila, až si budu moct první díl trilogie přečíst, a tak když jsem si před pár týdny všimla, že ho mají u nás v knihovně, neváhala jsem a musela jsem si pro něj zajít. Sice mě trošku zarazilo, proč jsem knihu našla v sekci pro dospělé, místo YA sekce, ale dobrá - mimochodem to nechápu ani teď, není tam jediná scéna, která by měla být pro mladistvé nevhodná. Ale to je spíše zmatená poznámka k naší knihovně, s recenzí to nesouvisí :D

Abych to ale tedy uvedla, příběh začíná z pohledu "A"; člověka, který se každý den probouzí v těle někoho jiného. Nikdy se neprobudí dvakrát ve stejném těle. Vždy je to někdo, kdo je mu věkově blízko (16 let) a kdo bydlí maximálně několik hodin cesty dál. Snaží se do životů lidí, které na jeden den ovládne, nevměšovat, neupozorňovat na sebe... všechno se ovšem změní, když se zamiluje do Rhiannon.

Jedná se o velmi nevšední koncept a nejspíš i kvůli tomu se mi příběh tolik líbil. Jinak romance moc nečtu a když už, musí tam být na pozadí ještě nějaká další linka. Den co den je ozvláštněn právě tím, že A nikdy neví, v kom se další den objeví - ta nejistota, poznávání nových lidí a jejich životů, to má v sobě určité kouzlo. Ovšem stále je 95% knihy soustředěno na to, jak A chce s Rhiannon být, ale jak je to vlastně až moc složité (z očividných důvodů). Na jednu stranu se mi líbí, jak se Rhiannon během příběhu chová - je to hrozně realistické. Na druhou stranu mi přijde, že hrozně přeskakuje mezi názory a nedokáže se rozhodnout... ale nejsem si úplně jistá, jestli jí to můžu mít za zlé. Vzhledem k situaci se to dá pochopit.

Jak A, tak Rhiannon, jsou velmi zajímavé postavy a líbí se mi, jaké nabízí pohledy na svět. Sama jsem si i ke konci oblíbila Nathana, což jsem vůbec nečekala (vyjádřím se k tomu v sekci spoilerů). Jinak mě žádná postava moc nezaujala, ale vzhledem k tomu, že je tento díl z pohledu A, se tam víceméně nikdo krom těchto tří už znovu neukazoval (krom Justina, ale k tomu se radši nevyjadřuju). Celkem by mě zajímalo, jak je to s blízkými Rhiannon - nepochybně bych se o tom dočetla ve druhém díle, který je vlastně dějově úplně stejný jako první, jen z jejího pohledu. Momentálně se spíše přikláním k tomu dvojku přeskočit a rovnou se vrhnout na trojku, abych se dozvěděla, jak to dopadlo... a ke dvojce se vrátit později, až si děj jedničky budu trochu méně pamatovat. Četla jsem, že spousta scén je tam stejných, i když zase nabízí nový úhel pohledu na věc... ale právě kvůli té podobnosti ho spousta lidí hodnotí hůře (proto bych raději počkala).

Jeden problém, který jsem s knihou měla, souvisí s českým překladem. A jakožto aspirující překladatelka bohužel na to taky nemám úplně řešení; tohle je prostě výhoda angličtiny, kde se to řešit nemusí. Hlavní protagonista nemá žádné pohlaví. Celý život žije jak v tělech dívek, tak chlapců. Někdy se cítí tak, někdy jinak. Příběh je vyprávěn v ich-formě, takže to většinou problém není, ovšem když občas vzpomíná na minulost, je tam použit mužský rod... což je teoreticky špatně. Mé původní řešení bylo, aby se rod v minulém čase měnil podle toho, jestli je v těle dívky nebo chlapce, ale to by bylo nejspíše ještě víc matoucí. Takže okolo půlky knížky jsem se s tím už prostě smířila a neřešila jsem to... jak říkám, výhoda angličtiny v tomhle :D

!! spoilery !!
Nebudu se tu nějak extra rozepisovat, ale potřebuju zmínit scény, díky kterým jsem si oblíbila Nathana (a u kterých mě mrzí, že nebyly ve filmu). Nathan - kluk, který věřil, že byl posednut ďáblem, když si vzpomenul na den, jak ho A ovládal. První takovou scénou bylo, když A potkal Nathana ve škole. Když s ním mluvil ústy Nathanova kamaráda. Tehdy mi ho bylo poprvé líto. Pak přišly emaily, které si A s Nathanem vyměňovali a nakonec jejich setkání. Setkání, při kterém A všechno Nathanovi odhaluje - kým je, co dokáže. Samozřejmě v následující scéně mě Nathan trochu naštval, když všechno vyžvanil Pooleovi, ale ve finále se tak alespoň A dozvěděl, že není sám. A když zavolal o pomoc, Nathan mu pomohl. A prostě tohle je něco, co bych hrozně ráda ve filmu viděla... tam jsme se nikdy nedozvěděli, jestli je A s touto "schopností" sám nebo ne. Každopádně bylo hrozně super to číst, protože to bylo něco nového, jiného. A oproti celému zbytku knihy to byla najednou nějaká pořádnější "akce".

!! konec spoilerů !!